Blbec v Praze aneb – My tu mísu stejně vyhráli…

Měl jsem to štěstí být osobně přítomen v O2 aréně při finále Davisova poháru a dovolím si tak přidat pár postřehů. Nejprve anabáze, které mě potkala v sobotu. Nemá přímou souvislost s tenisem, ale třeba někoho pobaví. Aneb slovy Miloslava Šimka – člověka to potěší, když slyší o cizím neštěstí. 🙂 Vzhledem k pracovnímu zaneprázdnění jsem se rozhodl jet až v sobotu na čtyřhru. Protože Tomáš Berdych v páteční pětisetové bitvě udržel naše šance na zisk slavné salátové mísy i pro zbytek víkendu, bylo jasné, že klíčem k úspěchu bude právě sobotní čtyřhra. Chtěl jsem vyjet brzy ráno, abych byl v Praze včas na začátek v 16:00 (sic). Takže jsem po probuzení oželel snídani, v chvatu srknul voňavou Facendu Lagoa (zdravím pana Potůčka) a už v 10:30 jsem seděl v autě a vyrazil směr Unhošť, kde jsem měl sraz s kamarádem, který obstaral jinak nekřesťansky drahé lístky do Sky boxu. V Čimelicích tankuji, kupuji dálniční známku, myju čelní sklo a pokračuji dál. Po chvíli si uvědomuji, že jsem tu známku nenalepil. Zastavuji, abych to napravil. Nemám… Doprdele, kam jsem ji dal? Aha, už vím, do peněženky. Nemám… Doprdele, kam jsem ji dal? Flashback… Další doprdele a důvěrně známý pocit studeného potu na zádech. Vidím, jak pokládám peněženku, abych mohl umejt to sklo. Na střechu auta… Ne, není tam. Otáčím a vracím se zpátky k benzínce. Marné naděje, samozřejmě nikde neleží a obsluha o ničem neví. Po třicátý opakuji slovo kretén a nechávám zablokovat kartu. Volá Petr, kde jsem, že jestli máme být ve 2 v hale, mám si pospíšit. Ve 2? Doprdele… Jsem bez koruny, nechávám tedy TomTom přepočítat cestu s vyhnutím se placeným úsekům. Jen o 15 minut déle, fajn, to stihnu. Šlapu na plyn a ve vesnici jménem Trhové Dušníky registruji zákaz vjezdu za 1.500 metrů. No nic, spěchám, tak to prostě risknu projet. Po kilometru a půl je zřejmé, že tohle nerisknu. Chybí tu most… Doprdele! Ptám se dělňasů, jestli se to dá nějak objet. Jo dá, tady nahoru okolo statku, vyjedeš kousek za mostem. No sláva! Odbočuji kolem statku, nahoru do lesa. Ježíšmarjá jestli tohle bahno projedu, bude auto připomínat autokrosovou buginu. Druhá část prognózy se potvrdí, první ne. Tohle bahno projede možná nějaká čtyřkolka ale můj frantík tedy ne. Couvám zpět dolů, kde si chlapík za volantem Vitary významně klepe na čelo. No, jo, máš pravdu vole… Dole se ptám znovu, zda existuje ještě nějaká jiná NORMÁLNÍ objížďka? Jo, na křižovatce vlevo a na další znovu doleva. Ale je to asi 15 km. Koukám na hodinky a hlavou mi probleskne vzpomínka na Speederův článek o automobilovém sportu. To stihnu. Spěšně se přihlašuji do soukromé rally BB (Brdy – Berounka). Naděje na úspěch značná, jsem jediným účastníkem. Plyn k podlaze a vjíždím do jediné dlouhé erzety. Míjím ceduli s názvem obce, zdálo se mi to? Brzdím, couvám, nezdálo… Jo, tak tady jsem správně. I za cenu časové ztráty fotím, neb v rodišti Tomáše Turčana se člověk neocitne každý den.

Jo, tak tady jsem správně...

Pičín – rodiště Tomáše Turčana

Znovu dupu na pedál a chválím pořadatele za výběr trasy. Serpentiny nahoru, serpentiny dolů, jedu zhruba stejně rychle jako teče Berounka dole. Pokračuji dál a v dálce vidím, že Speeder měl pravdu. Neukáznění diváci stojí na výjezdu ze zatáčky mezi baráky a povzbuzují mě máváním cedulkou s červeným terčíkem. Doprdele! Ano, jsem si vědom přestupku. Ne, pokutu na místě zaplatit nemohu. Ne, tu zablácenou espézetku nemám schválně. Časoměřiči mi vypisují potvrzení, že jsem byl v obci dnes nejrychlejší. Jak že se to tu jmenuje? Aha, Neumětely, to sedí. V Berouně zapomínám odbočit. Nevadí, TomTom bleskově přepočítává. Konečně pořádná silnice. Ne, další neštěstí se mi vyhnulo a za jízdu PO DÁLNICI bez známky jsem už potrestán nebyl. Líčím Petrovi zážitky z cesty. Je to opravdový kamarád. Nesměje se mi (moc) a nemá mě za (úplného) pitomce jako vy, podobnou eskapádu s peněženkou absolvoval cca před měsícem taky. Inu vrána k vráně… Dorážíme do O2 a první dobrá zpráva dne – NEZAPOMNĚLI jsme lístky. Dostáváme náramky a ujímá se nás sličná hosteska. On ten den nakonec nebude tak špatný. I když – právě prohráváme první set. No nic, aspoň se můžeme v klidu nadlábnout. Cathering v ničem nepřipomíná BA – jídlo naprosto špičkové, dokonce espresso má správně malý objem a skutečnou cremu (zdravím pane Potůčku). Jdeme se posadit ven, začíná druhý set. Vypadá to, že jsme klukům přivezli štěstí. Přichází break a i když si jej Španělé za chvíli vezmou zpět, naši se pomalu dostávají do tempa. Nejprve nás drží Berdychův servis, postupně se přidává i Radek. A hala, kde atmosféra často připomíná nedělní mši církve Return to Eden, se dostává do nebývalého varu. V samotném závěru s trochou štěstí získáváme druhý set a vývoj v tom dalším jej v podstatě kopíruje. Ve čtvrtém setu se herně vyrovnaný zápas definitivně překlápí na naši stranu a i když to pár nepochopitelných výroků lajnových rozhodčích komplikuje, Berdych se stále lepším Štěpánkem už si vítězství vzít nenechají. To už hala doslova hučí a atmosféra je lepší než při jakémkoli hokejovém zápase, který jsem v O2 viděl. Zbytek soboty si nechám pro sebe. V neděli jsme vymrzli při pokusu o golf na Botanice a dorazili včas do haly, abychom viděli celou popravu Tomáše Berdycha. Už od začátku bylo patrné, že Ferrer je v lepší formě a že tady to k potřebnému bodu asi nepovede. Ne že by Tomáš hrál špatně, postupně se zlepšoval a v posledním setu měl výborné momenty. Jenže Španěl hrál neuvěřitelně. Rychle a sebevědomě posílal neuvěřitelný rány na lajny, k tomu skvěle servíroval a téměř nechyboval. Už to dávno není typický antukář, tohle je hráč, který s takovou hrou klidně může aspirovat na přední pozice i na rychlém povrchu. Bohužel, tohle bylo rychlé až moc a pro Tomáše snad až příliš kruté. Před zápasem Štěpánka s Almagrem se v hale moc optimistů nepohybovalo. Španěl předvedl výborný výkon v pátečním večerním utkání proti Berdychovi a Radkovi poslední dvouhry v DC moc nevyšly. V paměti mnohých také byla Radkova předchozí prohraná rozhodující pátá utkání z této soutěže. Já osobně jsem byl přesto mírným optimistou. Jednak jsem nevěřil, že Almagro dokáže v takto vypjatém a důležitém utkání zopakovat skvělý páteční výkon, ale také jsem spoléhal, že Radek uplatní větší zkušenosti a že se v rozhodující moment dokáže vyhecovat. Také je dle mého názoru oproti Berdychovi komplexnějším tenistou s širší škálou používaných úderů. Není sice takový střelec jako Tomáš a nehraje tak rychle, ale zato je výborný na síti, dokáže měnit hru v průběhu utkání a pomoci si technickými údery jako jsou stopbaly či loby. Přesto mne Radek svojí hrou překvapil. Hned na úvod několikrát soupeře zesměšnil skvělými kraťasy a chodil si na síť pro vítězné voleje. Nebál se, byl aktivní, hrál chytřeji než Almagro, dokázal si pomoci v obtížných situacích slajzy a na síti byl v podstatě neomylný. Soupeř se sice snažil a postupně i zlepšoval, ale na nahecovaného ale také dokonale koncentrovaného Radka moc nevěděl co hrát. Také bylo vidět, že oproti pátku na něj dolehla tíha a důležitost okamžiku a působil trochu nervózně. V podstatě jsem se bál jen, aby Radkovi nedošly síly, nebo se nenechal nějak vyvést z koncentrace. Nic z toho se naštěstí nestalo a Radek si šel pro tu mísu jako skutečný mistr. To se ukázalo například ve chvíli, kdy ho ve druhém setu Španěl rebreaknul a dostal set do tiebreaku. Co tam Štěpánek předvedl jsem nikdy neviděl. Jako hladovej vlk, kterej se rozhodl, že ani sousto z kořisti nenechá jinému. 7:0! Famózní… Nemohu nezmínit atmosféru v hale při tomto utkání. Jako by Radek i lidi v hledišti našli společnou vlnu, na které se všichni vezli. Radek čerpal energii z tribun a ty na oplátku přiváděl do varu nejen svojí hrou, ale i vtažením do zápasu, gesty a zaujetím pro hru. Viděl jsem, jak v hledišti řvali a tleskali fanoušci v dresech, desetiletá děcka, maminy, krásné slečny i seriózní chlápci v sakách. Štěpánek byl jako v transu a stejně na tom byla i většina diváků v hale. Tohle souznění jsem osobně při sportu zažil jen dvakrát. Poprvé při zápase s Rusáky na MS v Praze 1985 a podruhé v domácím zápase čtvrtfinále play-of proti Liberci, v první sezóně po našem návratu do extraligy.

Davis Cup 2012 – 100. ročník se hodí vyhrát

Závěr zápasu a následné oslavy byly velmi emotivním zážitkem, osobně si nemyslím, že mnoho podobných okamžiků ještě někdy při sportu zažiju. Možná titul Motoru? 🙂 Potěšil mě i moment, kdy se u salátové mísy sešla sestava z roku 1980 se současným týmem. A na rozdíl od ovací, kterých se dočkali Španělé, byl za své nabubřelé a lidsky malé postoje šéf tenisového svazu Kaderka odměněn zaslouženým pískotem. Víkend, který nezačal dobře, tedy nakonec parádně skončil a já děkuji pánům tenistům za výjimečný a nezapomenutelný zážitek.

U poháru sestava z roku 1980 spolu s čerstvými vítězi. (foto ČTK)

A ještě jedno poděkování musím přidat. Panu Švehlovi z Příbrami, který mi v sobotu odpoledne zavolal, že našel moji peněženku a v neděli mi ji s kompletním obsahem předal.