Benešovy dekrety

Benešovy dekrety

(bez hysterie a lží prezidentské volby)

 Pokusil jsem se podívat na tzv. Benešovy dekrety pokud možno nezaujatě a až po volbě prezidenta. Bylo to velké téma, které jeden kandidát zbytečně hloupě otevřel a druhý okamžitě masivně zneužil. Veškeré informace zde použité jsem získal z internetu a z oficiálních stránek Ministerstva spravedlnosti (iServer). Přesto je to můj soukromý pohled na věc, podepřený právnickými a historickými fakty.

Co to jsou vlastně prezidentské dekrety? Z hlediska zákonnosti jsou to právní předpisy vydávané prozatímním státním zřízením a později prezidentem republiky s mocí zákona. Vlastní tzv. Benešovy dekrety (podle ústavního dekretu o prozatímním výkonu moci zákonodárné) vydávala vláda dekrety na místo Národního shromáždění (zákonodárný orgán), vzhledem k tomu, že nebylo možno vykonávat zákonodárnou moc v souladu s Ústavou. V roce 1946 byly tyto dekrety schváleny i Národním shromážděním. Nejedná se tedy pouze o odsun Němců, ale i o další významné zákonné kroky vedoucí k obnově (v té době) Československa.

Tyto dekrety podepisoval prezident, Edvard Beneš. Nejednalo se o to, že by se Beneš jednou probudil a řekl si, že napíše nějaké dekrety. Paragrafované znění vlastních dekretů vytvářel aparát londýnského exilu a posléze vlády v Praze. Jednalo se o vládu vyhlášenou v Košicích, která vznikla na základě dohody všech politických uskupení a se souhlasem protifašistické koalice (Velké Británie, USA, Francie a Sovětského svazu). Protože nový parlament ještě nebyl vytvořen (nebyly volby), rozhodnutí této vlády byla prováděna tzv. dekrety prezidenta, ty byly vytvořeny vládou a podepsány Benešem. Vedle dekretů o znárodnění většiny průmyslových podniků, pojišťoven, bank, zavedení centrálního plánování, všeobecné pracovní povinnosti mezi ně patří i dekrety spojené především s konfiskací majetku etnických Němců a Maďarů, zrušení československého státního občanství etnickým Němcům a Maďarům, zrušení německé university a německých vysokých škol technických.

Zrušení československého státního občanství etnickým Němcům a Maďarům bylo dohodnuto vítěznými velmocemi (a nikoli Benešem, či komunisty) dohodou v Postupimi (Postupimská deklarace, článek XIII.) a v době, kdy k tomuto došlo, nebyly postupy etnického čištění území pokládány za nepřijatelné řešení. Nejednalo se jen o Československo, ale i o Polsko, Maďarsko, Holandsko, Francii, … Navíc se zde taky jednalo o poválečných hranicích Polska, které byly ale uzákoněny až v roce 1990 (!!!) při jednáních 2+4 (sjednocení Německa … zde si Polsko vyjednalo jasný postoj nejen k hranicím, ale i k odsunu Němců z Polska … na rozdíl od nás). Tato Postupimská deklarace se řídila nikoli presumpcí neviny, ale principem kolektivní viny, neboť (kromě jiného) nastiňovala i válečné reparace – ty byly pro Československo dány právě odebráním majetku sudetských Němců. Někteří historici poukazují na to, že německá menšina nebyla zbavena československé státní příslušnosti československými úřady až po druhé světové válce, ale že se jí sama zbavila již v říjnu 1938, kdy se sudetští Němci stali říšskými příslušníky nacistického Německa, o což usilovali od druhé poloviny třicátých let prostřednictvím Sudetoněmecké strany SdP (je dostatečně známé heslo Heim ins Reich). Benešovy dekrety lze tedy i chápat jako vyvlastnění majetku a odsunu, o kterém rozhodly vlády vítězných mocností a učinily toto rozhodnutí součástí velkých mezinárodních smluv (Jaltská smlouva, Postupimská smlouva a Postupimská deklarace). Benešovy prezidentské dekrety z československé strany lze tedy chápat jako administrativní zajištění těchto rozhodnutí, aby tyto akce proběhly spořádaně. Zároveň však naplno říkají a jsou zajedno v tom, že jakýkoli odsun obyvatelstva má být proveden spořádaně a lidsky.

Byl tedy odsun Němců z pohraničí vyhnáním a bezprávným vyvlastněním majetku na základě kolektivní viny? Podle mého názoru nikoli. Zmiňované dekrety vycházejí z Jaltské smlouvy, Postupimské smlouvy a Postupimské deklarace – a ty jsou dodnes platné! Vítězné mocnosti v těchto dokumentech předpokládaly, že německý majetek bude použit k reparacím (osobní, státní, korporační … a především ten, který se nalézal na území toho daného státu), předpokladem bylo, že si sebou obyvatelé nevezmou továrny, statky, domy, …

Vítězově věděli, že Německo zdevastované válkou nebude schopné reparace zaplatit a až se ekonomicky zotaví, reparace jednostranně vypoví (jako po první světové válce). Navíc bylo jasné, že Češi a Slováci nemohou dále žít v jednom státě s Maďary a Němci, kteří původní republiku rozbili. Proto reparace majetku na území Československa a odsun bylo to nejlepší řešení. Jakkoli bylo toto řešení k užitku Československu, nelze nepříznivé dopady klást na československá bedra. Pro ně to byla jen částečná kompenzace za vzniklá příkoří (ušlý příjem po rozbití územní integrity, kompenzace rodinám 360 tisíc zavražděných, trestní kompenzace, zpochybnění vlastní existence československého státu, atd. atd.). Jelikož oprávněná autorita (vítězné velmoci) rozhodla o odškodnění, je absurdní vinit z tohoto příjemce a chtít reparace vrátit.

Pokud připustíme, že sudetští Němci zaplatili víc, než zavinili, kdo je tímto vinen? Za koho tedy platili? Jejich majetek byl součástí reparací za celou německou populaci, bylo tedy povinností orgánů rozhodující o německém hospodářství, aby tyto reparace úměrně rozložily a aby tedy tíha dopadla na všechny Němce stejně. Od doby, kdy se hospodářství ujali Němci a Rakušané až dodnes však toto neudělali. Hra se sudetskou otázkou je jen přesouvání odpovědnosti vlád těchto zemí na Čechy. Benešovy dekrety lidi nevyvlastnily, vyvlastnila je německá a rakouská vláda, která nedokázala přenést tíhu reparací na jednotlivé skupiny stejně. Kdo jiný by se měl postavit za zájmy Čechů, když ne oni sami obranou Benešových dekretů? Vítězné mocnosti už určitě ne, pro ně je to dnes velice nepohodlné.

Benešovi dekrety nesmí být zrušeny, jednalo by se o porušení závažných mezinárodních dohod vzniklých po druhé světové válce a více jak tisíciletý nápor ze strany velkého souseda by pokračoval. Češi byli po tisíc let terčem válek a výbojů ze strany Němců a bylo by smutné, kdyby se mnohem silnější soused vyhnul odpovědnosti za správné přerozdělení reparací mezi svým obyvatelstvem. Místo omluv a hledání přívlastků pro tyto dekrety bychom měli apelovat na německou a rakouskou vládu, aby tyto svoje křivdy konečně napravili.

Při odsunu došlo k mnoha násilnostem a vraždám. Ať již to bylo „pozdním“ hrdinstvím, nebo jako trauma ze ztrát svých příbuzných či blízkých v době okupace. Vždy to ale byly vraždy, které měly své jedince (své vrahy, své oběti). Každá vražda byla spáchána někým (jako polehčující okolnost by mohla být třeba brána skutečnost, že otec, žena, dítě … zmizelo v koncentráku). Zde vidím jedinou chybu, že Benešova vláda ty vraždy později amnestovala – tento jediný zákon by měl být částečně zrušen (v části doba amnestie „od 9. 5. 1945 do 28. 10. 1945“), každý případ přešetřen a potrestán (zákon č. 115/1946 Sb.). Všechny ostatní Benešovy dekrety nesmí být zpochybňovány.

Není tedy pravdou, že Benešovy dekrety „pozbyly funkci“. Už se podle nich neprovádějí „aktivní věci“, ale tyto dekrety hrají funkci pasivní a různým věcem brání. Tyto dekrety jsou právním zdůvodněním, a to v našem řádu jediným, proč věci v pohraničí mají české vlastnictví. Kdyby dekrety nebyly, otevřela by se možnost pro lavinu žalob ohledně toho, že někdo bydlí nebo pracuje v budovách, kde by neměl. Prodloužení „odčiňování hříchů“ před rok 1948 – v podstatě jen o 3 roky, posun do roku 1945 – by nestála v cestě žádná právní překážka. Proto je dost zásadní pro status quo, že doba 1948 až 1989 byla dobou bezpráví, (díky čemuž restituce mohly zvrátit konfiskace od roku 1948), zatímco roky 1945 až 1948 dobrou bezpráví nebyly a jejich zákony jsou platné. Já osobně jsem dost znepokojen, že někteří lidé na zodpovědných místech tyhle základní věci a rozdíly nechápou (nebo chápat nechtějí …).

(v článku, kromě jiného, byly použity i informace historika Františka Nepila, tč. žijícího v Londýně)


Edit by Quak:

Dovolím si přidat odkaz na dokumenty ze zajímavého Cyklu České Televize Historie.cs na  téma Benešových dekretů a probíraného kontroverzního zákona Lex Schwarzenberg:

Utomhus Älskling Halskant Klänningar, välja rätt klänning. Klänningar och arenor, många brudar i bröllopet planeringsprocessen, den viktigaste av de två besluten, Älskling klänningar